Svátek má: Sáva

Politika

Velikost textu:

Vladimír Čermák: Tak to asi nějak bylo v srpnu před padesáti lety

Vladimír Čermák: Tak to asi nějak bylo v srpnu před padesáti lety

V knize o G. Husákovi, zpracované V. Plevzou, je zachycen Husákův střet v předvečer 70.výročí VŘSR s Georgijem L. Smirnovem, poradcem M. Gorbačova o tom, co se vlastně stalo v srpnu 1968.

Vladimír Čermák
20. srpna 2018 - 06:20

Vedlo to kromě spěšného odjezdu Husáka z Moskvy vystřídaného následně v čele delegace Jakešem, k podstatné změně obsahu Gorbačovova vystoupení u příležitosti oslav tohoto svátku všech komunistů. Vše vyvrcholilo po více než měsíci abdikací Husáka z postu generálního tajemníka ÚV KSČ. Plevza v knize zaznamenal i jeho úvahu na téma pravdy o skutečných příčinách i důsledcích Srpna 1968.  Na str. 150 se v této publikaci zmiňuje i o strachu a obavách Husáka z následků, pokud by to co o tom věděl už tehdy zveřejnil. Prý by to bylo jeho poslední vystoupení. Detaily týkající se tohoto Husákova výkladu Srpna ale v  knize nebyly zveřejněny. Vzal si je do hrobu a my se můžeme jen dohadovat, co skutečně věděl i od koho to věděl.

Zdrojem jeho poznatků mohl být asi L. Brežněv, s nimž navázal při jednání v Kremlu koncem srpna 1968 úzký vztah založený na vzájemné výhodnosti jejich spolupráce trvající až do Brežněvovy smrti. Co to všechno Husákovi přinášelo, to je dobře známé z nedávné historie. Získání pozice hlavního protektora Kremlu v Československu, později i prezidentský stolec na pražském Hradě a jiné požitky. To vše výměnou za tzv. normalizaci .

Zajímavější než výčet toho všeho co souviselo s posrpnovým vývojem, na němž se Husák velmi aktivně podílel, je fakt, co o příčinách Srpna mohl vědět. Možná o nich stačil informovat i některé své blízké, kteří však – podobně jako on sám - dodnes nemají odvahu mluvit. Anebo si třeba myslí, že by to  už nemělo smysl. Výčet dosud žijících zasvěcenců do věci samé nemůže být ale velký. Kromě úzké rodiny, Štrougala a pár dalších velkých kolaborantů o tom mohli vědět samozřejmě i  lidé z Moskvy. Kromě Gorbyho  šlo asi  hlavně o tehdejší vojenské činitele. Příčiny Srpna samy o sobě představovaly poměrně složitý komplex, který lze zhruba diferencovat na tzv. zjevné a na tzv. skryté příčiny. K těm zjevným - ve skutečnosti ale jen vedlejším příčinám - patřily nejspíše všechny ty skutečnosti, o nichž se po roce 1989 toho napsalo už poměrně dost. Včetně fakt o operaci Dunaj (alias Opuchol) a o tom jak byla připravována a schvalována. Tedy i kým a proč.
 
Proti nim stojí ony skryté příčiny, o nichž se dodnes ani u nás ani ve světě téměř nemluví. Třeba o tom, co je v knize “Kořeny tragédie“ deklarováno jako zástupný důvod. Tedy to, že souvisely s něčím jiným, než s existencí údajné plíživé kontrarevoluce. Konkrétně šlo o blízkovýchodní konflikt. Tedy o hrozbu, že by narůstající angažmá sovětská armády podněcované vedením SSSR v tomto dění vyústilo v jaderný konflikt nejdříve na lokální a následně i na globální úrovni. Mluvit o něčem takovém představuje i dnes ovšem stále jisté riziko, protože s takovou argumentací souvisí procesy, které jsou dodnes přísně tabu. A to jak na Východě, tak na Západě.

   
Na Východě je tomu tak proto, že by potvrzovaly vliv tehdejší sovětské armády na politické řízení. Maršálové a generálové jako Grečko, Ogarkov, Zacharov, Ivašutin, Pavlovskij a další nebyli žádnými mozky schopnými řídit tehdejší společnosti a zasahovat do jejich vývoje. Ostatně to zcela jasně potvrzuje i způsob, jak byl proveden Srpen.

Akce s ním spojené vynikaly jednoznačně především hrubou silou. V naprosto neadekvátní podobě bylo do Československa vrženo nesmyslně velké množství vojáků i zbraní, aniž si ti, kteří za to vojensky i jinak odpovídali, uvědomovali důsledky svého počínání. Z jejich hlediska to vše ovšem jistou logiku mělo. Předáci Arabů angažovaných v blízkovýchodním konfliktu měli- a také tím vším byli utvrzeni v představě (aspoň na nějakou dobu) - že sovětská armáda má teď jiné priority než zasahovat někde na Sinaji či na Golánech.Asi jim to spolkli, byť jen na krátký čas. Možná ale právě o tehdy šlo. Mezitím totiž na Ussuri na Dálném východě, tam kde leží ostrov Damanskij, o půl roku později uzrál a vypukl krvavý konflikt mezi SSSR s Čínou, což přispělo k dalšímu odložení sovětského vojenského angažmá na Blízkém východ. Tam sice propukla válka už v r. 1973, ale  za jiných podmínek.

K mnoha  zajímavým důsledkům toho všeho patřilo i to, že někteří sovětští politici nemohli zapomenout svým generálům,  jakou cenu byli nuceni zaplatit za Srpen.  Třeba i v tom, že země jim do té doby poměrně přátelská se stala nepřátelskou. To vše něco stálo a mělo to jasné následky. Nelze vyloučit, že agrese z r.1979 vůči Afghanistánu měla sovětské vojenské velení namočit do války, kterou nedokázali vyhrát (stejně jako předtím Britové a po nich Američani). Teprve potom si politbyro mohlo dovolit eliminovat vliv sovětské armády nejen na zahraniční politiku, ale i na vnitřní dění v SSSR.

To, co si mohl později dovolit vůči sovětské generalitě Gorbačov, zvlášť po slavné aféře, která vypukla poté, co malé německé letadlo si dovolilo přistát na Rudém náměstí, bylo už něco nového. Tehdy byl odvolán jak  jejich ministr obrany, tak jiní generálové. Slavná sovětská armáda ztratila v zemi vliv, a to co bylo předtím nemyslitelné, se stalo možné. I díky tomu se v této zemi mohla prosadit perestrojka se všemi důsledky, které to mělo a má.
   
Přirozeně to mělo dopady i pro Západ, který okupaci Československa sice neschvaloval, ale ani se ji nijak nepokusil zabránil. Využil radši možnosti, které mu sovětská agrese ve střední Evropě nabízela. Už za pár let si nový americký prezident Nixon mohl s Brežněvem potřást v Moskvě rukama při podpisu prvních odzbrojovacích dohod. Československo nebylo pro Západ nikdy nic, kvůli čemu by si měli popálit prstíčky. Naopak, to vše, co bylo spojené se Srpnem, bylo pro něj velmi výhodné.
   
Na rozdíl od Husáka i jeho okolí lze říci, že odkrytí pravých příčin Srpna smysl má i dnes. Proti všem těm  starým blábolům o příčinách Srpna opakovaných jak zde, tak v Rusku, je dobré na tyto kořeny a samozřejmě i na jejich důsledky a následky ukázat. 

Kniha „1968 - Kořeny tragédie“ je pokusem aspoň trochu někte ré z nich odkrýt. Tedy i to, jak pokrytecky se tehdy Západ k Československu – podobně jako dvanáct let předtím v Maďarsku - zachoval. Bylo to také velmi podobné tomu, co se 30 let předtím stalo v Mnichově, když Západ dostal strach z Hitlera. Také proto se oficiální vykladači Srpna u nás, na Západě i v Rusku nejspíše dodnes obávají o tom všem otevřeně promluvit. Je proto dobré si dnes –  50 let po Srpnu 1968 – připomenout, o co vlastně tehdy mohlo doopravdy jít, a proč i dnes jsou takové problémy o tom otevřeně mluvit. 

(Z vystoupení  autora knihy „1968 - Kořeny tragédie“ Vladimíra Čermáka na tiskové konferenci konané u příležitosti jejího vydání 16.srpna 2018)

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)