Svátek má: Johana

Komentáře

Neomarxismus: Nejen unisex pisoáry, také válka

„Hlavami některých intelektuálů i naprostých neintelektuálů obchází nové strašidlo, které se jmenuje neomarxismus“, parafrázuje Marxův a Engelsův Manifest komunistické strany český týdeník Reflex.

V praxi se po významu termínu neomarxismus nepátrá víc, než co se vejde na posměšnou nálepku  plácnutou komusi na čelo. „Neomarxistických magorů je všude plno“, praví rezolutně Václav Klaus junior, jehož dle vlastních slov vrátil do lůna rodné strany právě všude se rozrůstající neomarxismus.

Nejvíce se psí hlava neomarxismu nasazuje Pražské kavárně. Ta zase o svých kriticích na oplátku tvrdí, že rozumují na téma neomarxismu, aniž z něj přečetli jedinou větu;  a dodávají, že pokud by snad i přečetli, stejně by jí díky svému IQ nerozuměli. Upozorněme, že žonglování pojmem neomarxismus se nelíbí ani českým komunistům; označování za neomarxistu berou jako projev iracionálního nepřátelství vůči levici.
 
Tím, kdo se u nás proti neomarxismu zásadně a explicitně vymezuje je Občanská demokratická strana. Šéf partaje Fiala - byť frázovitým způsobem - odmítá pedagogické šílenosti bránící rozvoji kritického myšlení. To stranického nestora Bendu konkrétně popuzují svatby homosexuálů, tří osob a unisex záchody. Populárního člena ODS, senátora a teplického primátora Kuberu fascinují (nejen) bruselští dobroseři (Kubera, slušně vychovaný v patriarchální rodině jim říká „dobrotrusové“); jimi jsou ti, co za každou cenu „páchají dobro“ (například nařízením o kvalitě materiálu na kuchyňské chňapky ochraňující euroobčana před popálením).  


Ale jak je to vlastně s tím neomarxismem? Je to jen snůška nesmyslných jevů, podobných situacím, kdy dnes berlínský magistrát řeší, bude-li ženám na společných pisoárech vyhovovat čůrání ve stoje? Mají snad absurdní neomarxistické iniciativy typu „ČECHY V ČR NECHCEME“ odvádět pozornost od mnohem horších věcí, jež tato doktrína v sobě ukrývá? Předseda ODS odhodlaně prohlašuje, že jejich „politickým soupeřem je i neomarxismus a všechny tyto nesmysly“. Zkusme zjistit, zda se tato strana opravdu důsledně protiví všemu, co je neomarxismu vlastní. A co vše je tedy neomarxismu vlastní?

Neomarxismus vytvořil svůj vlastní svérázný katalog lidských práv, jejichž ochrana je jedním ze způsobů, jak se příznivci této doktríny ve společnosti velmi často agresivně projevují. K lidským právům je řazeno právo homosexuálů na adopci dětí, právo uzavírat jeden sňatek více než dvěma osobami, právo nebýt shledáván ani ženou ani mužem, právo nebýt označován přirozeným nositelem mateřství, mužství nevyjímaje. Patří k nim absolutní nadřazování práv menšin na úkor práv většiny. Oprávnění muslimů na evropské uznání osobního statusu dle práva šarí´a.  Právo islamizovat Evropu. U bílých předpokládat a priori rasismus. A tak dále. Ti, kdo takovýmto „lidským právům“ nejdou na ruku, jsou automaticky označování za homofoby, rasisty, šovinisty,  sexisty, za zločinnou bílou utlačovatelskou rasu.

Neomarxistická doktrína se začala vytvářet s koncem 1. světové války, kdy byl potvrzen krach Marxovy teorie o tom, že spravedlivou beztřídní společnost nastolí proletářská revoluce. Neomarxisté zjistili, že v revoluční brizanci bránila západoevropským proletářům řada tradičních, staletí zažitých zpátečnických hodnot:  Vliv patriarchální rodiny a úcta k autoritě, křesťanství, vlastenectví, národní uvědomění.  Proti nim se zaměřila „kritická teorie“, v níž neomarxisté například shledali patriarchální rodinu semeništěm mentálního fašismu. Proletariát jako historicky delegovaný hegemon mající svrhnout kapitalistické zotročovatele měly při budování společnosti bez nesmiřitelných třídních rozdílů nahradit skupiny nejrůznějších menšin (LGBT, feministky, radikální levicoví studenti, černoši, muslimové, revolucionáři třetího světa, anarchisté, náboženské skupiny nepraktikující ortodoxně evangelium a jiní). Namísto revolučního běsnění mělo být dosaženo příslušné společenské změny pomocí „dlouhého pochodu institucemi“. Ten měl spočívat v postupném ovládnutí významných postů neomarxisty v národních i nadnárodních politických a vojenských institucích, ve finančních a průmyslových korporacích, na univerzitách,  ve výzkumu, v médiích,  v centrech kultury a produkce zábavy včetně církevních úřadů. Všude tam, kde se  - podobně jako to dnes ukazuje vývoj Evropské unie - tvoří politické schéma umožňující dosáhnout zásadních změn v mezinárodních vztazích, aniž to na první pohled vzbudí pozornost (kdo si například uvědomoval, že Lisabonská smlouva umožní EU direktivně nařizovat imigrační kvóty?).   

Pokud jde o nastolení beztřídní marxistické společnosti, poslední významná revolta vzplála v roce 1968 ve Francii (v témže roce proti establishmentu povstala též radikální mládež v USA, Velké Británii  a Spolkové republice Německo). Studenty okupující Sorbonnu a házející na pařížských barikádách po policajtech Molotovovy koktejly a dlažební kostky podněcoval do akce jeden z otců zakladatelů neomarxismu Herbert Marcuse slovy „BUĎTE REALISTÉ, ŽÁDEJTE NEMOŽNÉ!“ Ideového ducha revolty přesně definovala na vlajících transparentech tři ikonická „M“:  “MARX- MAO– MARCUSE“.    

V  letech následující po studentských nepokojích konce šedesátých let minulého století začala řada rebelů měnit způsoby svého vnějšího chování. Odhodili hadry ušpiněné prachem barikád a ve smokingu se vydali dělat politiku klasickou formou. Jmenovat lze třeba jistého Javiera Solanu. Je obdivuhodné, že tento multi-kulti levičák a radikální účastník neomarxistického studentského hnutí v USA protestujícího masově proti válce ve Vietnamu zastával v čase barbarského bombardování Srbska letectvem NATO pozici generálního tajemníka Aliance. Nebo takový José Barroso. V mládí přesvědčený maoista a předseda Portugalské komunistické strany pracujících se vyšvihl na předsedu Evropské komise. Členství v neomarxistické studentské organizaci blízké francouzským komunistům nebránilo osobě jménem Dominique Strauss-Kahn stát se mocným šéfem Mezinárodního měnového fondu. Vzpomeňme i mladíka jménem Jens Stoltenberg, jenž rozbíjel na protest proti bombardování vietnamského Haiphongu okna americké ambasády v Oslo; jistě tehdy netušil, že USA bude tím státem, který bude největší měrou přispívat na jeho plat generálního sekretáře NATO. Položme otázku: Zradili tito lidé své dřívější levicové názory? Omyl. Jen učinili příslušný krok v  „dlouhém pochodu institucemi“.


Po skončení studené války se mnoho neomarxistických levičáků vnějškově proměnilo v antikomunisty. Jak již vypovídají výše uvedené příklady, někteří obsadili významné pozice v OSN, EU a NATO. Ačkoli se již vzdali cíle vybudovat marxistickou společnost prostou antagonistických tříd a spojili se s odvěkým nepřítelem, globalizačním kapitalismem, neznamenalo to, že na smetiště vyhodili své osvědčené neomarxistické instrumenty. V Evropské unii se integrace rovnoprávných států začala pod jejich vedením měnit postupem času v systém pohlcující suverenitu členských zemí. (Jistý Daniel Cohn-Bendit, v roce 1968 jeden z hlavních studentských vůdců na pařížských barikádách s přezdívkou Rudý Danny, při návštěvě europoslanců v ČR roku 2008 arogantně nutil prezidenta Klause podepsat Lisabonskou smlouvu.)  Neomarxisté se též aktivně zapojili do činnosti Severoatlantického paktu. Lze říci, že někdejší ideál společnosti nerozdělené na třídy byl vyměněn za budování společnosti Nového světového řádu.    
 
Ochrana lidských práv á la „neomarxismus“ našla své místo rovněž ve vojenské  strategii západních armád a NATO. I když už asi někdo jen stěží sejme z osoby prvního českého prezidenta etiketu autora pojmu „humanitární bombardování“, jímž měl Havel označit 78 dní a nocí trvající zločinný letecký úder NATO vůči Srbsku v roce 1999 se stovkami zabitých civilistů, sporu není o tom, že termín podobného významu vytvořil významný neomarxistický sociolog  globalizace Ulrich Beck.  Ten zplodil teorii „militárního humanismu“, jež měla odůvodnit vedení vojenských operací v době po skončení studené války, v níž mezinárodní společenství začalo klást důraz na ochranu lidských práv. Nejvíce tomu mělo být prý při operacích Allied Force (bombardování Srbska 1999) a Iraqi Freedom (okupace Iráku Spojenými státy 2003). Na Beckově přesvědčení, že obě operace měly vysoce humánní charakter nic nezměnil fakt, že ani jedna nerespektovala Chartu OSN, o jejich pochybné příčině nemluvě. 

Ve válce vedené na principu „militárního humanismu“ nešlo dle Becka  pouze o zájmy států, ale především o obranu lidských práv  prosazovanou „mimo hranice národní suverenity, dokonce uvnitř jednotlivých států a možná proti jejich vůli“. Této neomarxistické víře o páchání dobra, i za cenu, že to přihlouplý lid a státy prostě nepochopí, odpovídá i obsah Manifestu varujícího před rozpadem EU z roku 2012. V něm se praví, že mravní zásadou dnešní evropské politiky je utvářet štěstí evropského občana "v nouzi i proti jeho vůli".  To, že zásady, jimiž se řídí politika NATO i EU mají stále stejné protagonisty potvrzuje fakt, že manifest varující před rozpadem EU podepsal též Javier Solana, tentýž, jenž stál v čele NATO, když alianční letectvo zasypávalo Srbsko kazetovými bombami, iniciátorem manifestu pak byl tvůrce teorie „militárního humanismu“ Ulrich Beck spolu s europoslancem Zelených Danielem Cohn-Benditem  (ano, s tím Rudým Dannym, jemuž prezident Klaus musel při návštěvě ČR roku 2008 připomínat, že se už nemůže chovat stejně neurvale, jako kdysi na barikádách v Paříži).

To, že principy „militárního humanismu“ (ochrana lidských práv  silou zbraní) byly uplatňovány v praxi,  dokazuje případ žádosti bosenského prezidenta Izetbekoviče o alianční intervenci v Bosně a Hercegovině.  Neomarxistický prezident USA Clinton mu měl odpovědět, že intervence by byla možná pouze pokud Srbové zabijí v Srebrenici nejméně 5.000 muslimů. Jak ukázal pozdější vývoj, kauzu „porušení lidských práv v Srebrenici“ se vyprodukovat podařilo; hydra militárního humanismu byla spokojena.

Shazování kazetových bomb nevyjímaje hlavy civilistů zdůvodňované vylhanými „zločiny“ typu „Srebrenica“ nebo „Račak“, stejně jako údajnými zbraněmi hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna, může mít tragickou reprízu v Evropě v důsledku východního tažení NATO, při němž se již několik let shromažďují vojenské síly v Pobaltí a v Polsku.    

S neomarxistickou „ochranou“ lidských práv pomocí cluster bombs souhlasí bezpochyby každý, kdo aktivně podporuje militantní invaze Severoatlantického paktu uskutečňované ze zpochybnitelných příčin, ignorující Chartu OSN i samotnou Washingtonskou smlouvu, jíž byla Aliance roku 1949 založena. Takovou podporu představovala zcela jistě iniciativa poslanců šesti stran a hnutí zaměřující se v sedmém volebním období Poslanecké sněmovny  na změnu Ústavy. Ta měla umožnit, aby bylo možno na to tata vyhovět militaristickým příkazům nadnárodní vojenské centrály ve věci vyslání Armády ČR coby expedičního sboru do zahraničních misí nemajících (mnohdy ani velmi vzdáleně) nic společného s obranou vlasti. Uvedené poslanecké iniciativě z roku 2016 stála tehdy aktivně v čele vlivná poslankyně ODS Jana Černochová, ta, jež byla v následujícím osmém volebním období zvolena ve sněmovně  za ODS předsedkyní výboru pro obranu. 


Opravdu může ODS s čistým svědomím tvrdit, že neomarxismus odmítá se vším všudy? Kritika neomarxismu nekončí na unisex pisoárech, kde hrozí, že si  dámy načůrají do lodiček.

Jaroslav Hošek